AKTUALITY

 

Doporučení Výboru ministrů rady Evropy smeřující k boji proti diskriminaci LGBT lidí
... Více

Práva sexuálních menšin v Radě Evropy
Parlamentní shromáždění Rady Evropy projednávalo Zprávu o diskriminaci na základě sexuální orientace a pohlavní identifikace
... Více

Publikace Homofobie v žákovských kolektivech
... Více

 

Polemika v kavárně
... Více


KDYŽ MILUJEŠ, NENÍ CO ŘEŠIT. NEBO JO?
Komiks proti homofobii na youtube.com

 


 

 

 

 

 

 

 

 

Registrované partnerství - přiklad úspešného lobbyingu

 

Proces prosazování (lobbyingu) legislativních změn v oblasti lidských práv a práv menšin na příkladu českého Zákona o registrovaném partnerství (ZRP)

Následující text si klade na cíl shrnout kroky, které je nutné podniknout v rámci procesu prosazování legislativních změn v oblasti lidských práv a práv menšin. Text vychází ze zkušenosti občanského sdružení Gay a lesbická liga (GLL), které od svého založení v dubnu r.2004 (a v neformální podobě již dříve) usilovalo o uzákonění registrovaného partnerství stejnopohlavních párů v České republice, čehož bylo dosaženo v březnu 2006. Pro přehlednost je příspěvek členěn do subkapitol, a to podle jednotlivých fází lobbyingu.

 

 

 

1. PŘÍPRAVNÁ FÁZE

Na začátku je nutný monitoring platné právní úpravy, plánovaných legislativních změn, stanovení cíle a ujasnění si priorit. Je totiž vysoce pravděpodobné, že ne všechny změny se podaří prosadit, a je proto potřeba mít jasno v tom, na které změny by v případě potřeby bylo možno rezignovat v zájmu zajištění vyšší politické či celospolečenské podpory. Důležitá je rovněž znalost veřejného mínění v této otázce a také řešení dané problematiky v zahraničí.

V případě ZRP v ČR neexistovala žádná předchozí úprava stejnopohlavních právních svazků. V realitě bylo možno aplikovat některá ustanovení občanského zákoníku, to však pro GLL nebylo postačující, neboť za cíl si stanovila prosazení takové normy, která by přímo vytvořila zvláštní právní institut pro stejnopohlavní páry, existující paralelně vedle institutu pro různopohlavní páry (tj. manželství) a která by zasahovala i do jiných právních odvětví, tak jak je tomu i v případě manželství.
GLL byly známy plánované legislativní změny (Ministerstvo spravedlnosti pracovalo na rozsáhlé rekodifikaci občanského zákoníku, jehož součástí měl být i institut tzv. zapsaného partnerství, de facto určité formy RP), ovšem vzhledem k jejich nejistému osudu a velmi pomalému průběhu se členstvo rozhodlo nečekat a prosadit samostatnou normu.
Priority byly stanoveny na jednom z přípravných setkání před započetím politických jednání. Setkání se účastnila právnička, která s GLL spolupracovala z vlastní iniciativy jako známá některých členů. Zde byly formulovány tři skupiny změn, rozdělené podle priorit (A – co v normě být musí, B – co by bylo dobré v zákoně mít, ale v nejhorším případě lze vypustit a C – co v návrhu nebude, ale bylo by možno přidat později, v průběhu legislativního procesu /v podobě pozměňovacích návrhů ve výborech, případně v rámci druhého čtení, viz kapitola 4. Legislativní proces/, kdyby k tomu vznikla politická vůle).
Monitoring veřejného mínění usnadňovala skutečnost, že téma postojů ke gay/lesbické menšině zpracovávala pravidelně řada agentur pro výzkum veřejného mínění, přičemž výsledky byly často volně přístupné např. na internetu (Gallup, CVVM, ad.). Jeden průzkum si ovšem GLL ještě jako neformální sdružení provedla také sama, ve spolupráci se sdružením Interaktiv.cz a studenty sociologie . Průzkumy dokazovaly, že česká veřejnost obecně uzákonění registrovaného partnerství (ne však již tolik manželství či dokonce adopce dětí) pro stejnopohlavní páry podporuje. Těmito daty se dalo později operovat při jednání s politiky, pro něž průzkumy veřejného mínění vždy tvoří významný zdroj informací o postojích voličů.
Pokud jde o situaci v zahraničí, GLL byla v tomto ohledu v kontaktu s několika zahraničními gay/lesbickými organizacemi a získávala od nich informace. Podnětnými zdroji byly rovněž diplomové práce studentů právnických fakult českých univerzit, kteří se rozhodli porovnat vývoj a právní stav v jednotlivých zemích v zahraničí .

 

 

 

2. PRÁVNÍ FORMULACE POŽADOVANÝCH ZMĚN

Vzhledem k tomu, že členstvo GLL se skládalo pouze z právních laiků, bylo nutno jejich představy o ZRP formulovat v právním jazyce. S tím pomohla zmíněná právnička, která vzala za základ návrh ZRP, který zpracovalo v r.2003 Ministerstvo spravedlnosti, a který nakonec nebyl projednán ani Parlamentem, ani vládou, kvůli odporu tehdy vládní křesťansko-demokratické strany. Do tohoto návrhu zapracovala požadavky GLL podle uvedených priorit a vytvořila tak návrh zákona připravený pro vstup do legislativního procesu.
Samozřejmě zdaleka ne všechna občanská sdružení mají k dispozici právníky. Vedle postupu zvoleného GLL však existují i další možnosti:

 

a) zejména jde-li o malou formulační změnu, může být postačující obrátit se přímo na zákonodárce, kteří s pomocí jejich právních poradců (mají-li nějaké) mohou takový text vypracovat sami; to ovšem ze strany zákonodárce předpokládá silnou vnitřní motivaci a zájem daný zákon prosadit

 

b) drtivou většinu zákonů, které Parlament schvaluje, navrhuje vláda. Vládu sice tvoří ministři, ale samotné texty zákonů a podklady k nim jim vytváří vládní a ministerští úředníci, přičemž právní „čistotu“ textu hlídá Legislativní rada vlády. Může tak být velmi výhodné kontaktovat přímo konkrétního úředníka, který má danou problematiku na starosti a který by tak mohl sám iniciovat příslušnou změnu. Takový návrh by pak prošel připomínkovým řízením relevantních ministerstev a nakonec by jej projednala vláda, která by jej buď zamítla, nebo předložila Parlamentu jako vládní návrh. Ideální jsou v tomto ohledu zejména orgány, které v rámci své činnosti přímo spolupracují s neziskovým sektorem, resp. s osobami či skupinami osob, jichž by se legislativní změny týkaly. Může jít např. o následující:

  • Rada vlády ČR pro lidská práva
  • Rada vlády pro národnostní menšiny
  • Rada vlády pro záležitosti romské komunity
  • Rada vlády pro nestátní neziskové organizace
  • Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky
  • Rada vlády pro udržitelný rozvoj
  • Vládní výbor pro zdravotně postižené občany
  • Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů

 

c) vedle poslance, skupiny poslanců, Senátu a vlády připouští Ústava ČR  ještě možnost, aby návrh zákona podalo zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku (kraje); je tedy teoreticky možné pokusit se prosadit návrh za pomoci krajských zastupitelů, resp. rady kraje a úředníků krajských úřadů.

 

 

 

3. KONTAKTOVÁNÍ ZÁKONODÁRCŮ A PŘEDLOŽENÍ NÁVRHU

Po vytvoření (resp. nejlépe v průběhu vytváření) samotného legislativního návrhu změny je třeba kontaktovat zákonodárce, a to ze dvou důvodů. Jednak někdo musí návrh Parlamentu předložit (kdo tak může učinit bylo uvedeno v předchozím odstavci) a jednak návrh potřebuje politickou podporu, aby získal dostatečný počet hlasů při hlasování.
Kontaktování politika je dle zkušeností GLL věc složitá i jednoduchá zároveň. Jednoduchá tehdy, pokud dotyčné/mu samotné/mu záleží na prosazení navrhovaných změn. Složitá tehdy, pokud s tím nechce mít nic společného. To se pak nechá raději týdny zapírat svými asistenty i rodinnými příslušníky, jen aby měl/a od dotěrného lobbisty pokoj.
Způsobů kontaktování je celá řada:

 

1. Osobně, tj.
1.1. blíží-li se volby, pak na předvolebních mítincích
1.2. v sídle jeho/její politické strany
1.3. na různých akcích, pořádaných pod hlavičkou politické strany (tiskové konference, společenské akce, apod.) – o těchto akcích se dá (zejména u velkých politických stran) dočíst na jejich webových stránkách
1.4. v rámci tzv. poslaneckého/senátorského týdne v kanceláři poslance/senátora v jeho volebním obvodu

 

2. Telefonicky, tj.
2.1. získáním telefonního čísla od jeho známých/asistentů/v sídle politické strany
2.2. zavoláním na ústřednu Poslanecké sněmovny či Senátu a přepojením
2.3. zavoláním na číslo uvedené na webových stránkách Poslanecké sněmovny či Senátu
3. E-mailem či dopisem
3.1. každý poslanec či senátor má svou e-mailovou adresu, která je uvedena na webových stránkách, tamtéž co telefonní číslo
3.2. dopis je vhodné adresovat nejen na jméno poslance, ale i jeho/její poslanecký klub; nejrychlejší je jeho podání přímo na podatelně Poslanecké sněmovny/Senátu

 

4. Prostřednictvím asistenta/asistentky

Řada politiků má také vlastní webové stránky, na nichž bývají kontaktní údaje alespoň na asistenty. Mnoho poslanců a senátorů navíc pracuje i v místní samosprávě. – V takovém případě se lze pokusit kontaktovat je či získat na ně kontakt na radnici, kde působí.

Pro vlastní jednání s politiky, ať už o návrhu zákona samotném či o získávání jeho politické podpory, je na základě zkušeností GLL vhodné vědět následující:

  • Politici mají obvykle velmi nabitý program, na jednání je proto potřeba přijít dobře připravený, a to tak, aby bylo možno formulovat problém srozumitelně, výstižně, ale zároveň co nejstručněji. Na sáhodlouhé přednášky není čas.
  • Není vhodné do jednání výrazně zapojovat emoce ve smyslu výčitek, osočování, horlení pro věc ve stylu „kdo se mnou nesouhlasí, ať si mě nepřeje“. Věcným a klidným tónem se dá dosáhnout vždy více.
  • Na postoje poslanců a senátorů má vliv rozdílný volební systém do Poslanecké sněmovny a do Senátu. Senátoři, protože každý z nich reprezentuje jeden volební obvod, jsou se svými obvody úzce spjati a obvykle citlivěji vnímají názory obyvatel jejich obvodů. Tam lze tedy více působit z pozice voliče. Naopak poslanci jsou více závislí na politických stranách a jejich rozhodování může být významně ovlivněno postojem členské základny jejich strany či názorem většiny poslaneckého klubu nebo významných stranických funkcionářů .

V případě dohody předkladatel (tj. poslanec) či předkladatelé (skupina poslanců) podepíší návrh zákona/legislativní změny a návrh lze podat na podatelně Poslanecké sněmovny. Pozor! Návrh zákona musí vedle vlastního textu obsahovat také tzv. důvodovou zprávu, která zdůvodňuje navrhované legislativní změny, včetně odhadu jejich důsledků na státní rozpočet.

 

 

 

4. VLASTNÍ LEGISLATIVNÍ PROCES

Způsob, jakým probíhá schvalování zákonů (tj. legislativních změn), stanoví několik dokumentů. Základní jsou tři – Ústava ČR, Jednací řád Poslanecké sněmovny a Jednací řád Senátu. Je vhodné se s těmito dokumenty předem seznámit .
Návrh zákona – ať už jej podá vláda, poslanec, nebo další oprávněné osoby/skupiny osob, prochází následující procedurou:

 

Poslanecká sněmovna

O návrhu nejdříve jedná Poslanecká sněmovna  - jako první jej obdrží Organizační výbor , který navrhne, kdo z poslanců má být zpravodajem  zákona a které výbory by jej měly ještě projednat. Následně proběhne tzv. první čtení. V něm se uskuteční rozprava a rozhodne se, zda Sněmovna návrh zákona schválí či vrátí navrhovateli k dopracování, případně zda jej zamítne. Pokud jej schválí, přikáže jej jednomu či více výborům k projednání (obvykle na návrh Organizačního výboru).
Po určité době  projedná návrh k tomu určený výbor/výbory. Zde je opět možnost do procesu vstoupit, neboť jednání výborů jsou veřejná a za určitých podmínek na nich mohou k členům výboru promluvit i zástupci veřejnosti. Každopádně je to další možnost získat kontakty na politiky. Výbory jsou důležité rovněž proto, že na nich poslanci mohou navrhovat pozměňovací návrhy, o nichž se na konci jednání výboru hlasuje. Výbor rovněž rozhoduje, zda doporučí celé Sněmovně návrh zákona vůbec schválit. U nekontroverzních návrhů zákonů bývají stanoviska výborů brána jako důležitá doporučení pro rozhodování v plénu. Ještě poznámka: i výbory si volí své zpravodaje k jednotlivým zákonům. Návrh zákona s odsouhlasenými pozměňovacími návrhy pak jde zpět do pléna Sněmovny, kde probíhá druhé čtení. Zde se mohou poslanci rozhodnout, že vrátí návrh zpět do výborů, nebo že k návrhu dodají pozměňovací návrhy. Mohou také navrhnout zamítnutí celého návrhu zákona, o takovém návrhu se však hlasuje až ve třetím čtení.
Ve třetím čtení Sněmovna rozhoduje o vrácení zpět do druhého čtení. Pokud návrh nevrátí, hlasuje o zamítnutí zákona (pokud bylo zamítnutí navrženo v druhém čtení). Pokud nebyl návrh zamítnut, hlasuje o jednotlivých pozměňovacích návrzích (výborů i jednotlivých poslanců, tak jak byly předneseny ve druhém čtení) a nakonec o návrhu jako celku (tj. opět zda jej schválí či nikoliv).
Pokud návrh zákona projde všemi třemi čteními, postupuje do Senátu.

 

Senát

Procedury Senátu jsou jednodušší než v případě Sněmovny. Organizační výbor zde návrh zákona přidělí rovnou konkrétním výborům. Výbory návrh projednávají obdobně jako výbory v Poslanecké sněmovně, tj. včetně možných pozměňovacích návrhů a usnesení, zda návrh doporučují či nedoporučují ke schválení (i zde je možnost účastnit se jednání výboru a pokud s tím výbor bude souhlasit, vystoupit jako zástupce veřejnosti). Po projednání návrhu zákona všemi určenými výbory jde návrh do pléna, kde k němu probíhá rozprava a následuje hlasování (Senát tedy nemá tři čtení, ale jen jedno). Oproti Sněmovně však Senát nejdříve hlasuje o schválení návrhu v podobě, v jaké byl postoupen ze Sněmovny. Teprve když návrh není takto schválen, rozhoduje Senát o zamítnutí návrhu a když není zamítnut, tak o pozměňovacích návrzích výborů i jednotlivých senátorů a následně znovu o návrhu jako celku.

 

Prezident

Pokud Senát návrh schválil ve znění z Poslanecké sněmovny, jde návrh na podpis k Prezidentovi. Pokud jej zamítl, hlasuje o návrhu znovu Poslanecká sněmovna, která ovšem může rozhodnutí Senátu zvrátit jen nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců. Pokud Senát návrh schválil, ale s pozměňovacími návrhy, hlasuje o pozměněném návrhu opět Sněmovna – ta může tento pozměněný návrh schválit (nadpoloviční většinou přítomných poslanců), nebo neschválit a prosadit svůj původní návrh (to ovšem nadpoloviční většinou všech poslanců). Každopádně je-li návrh zákona schválen Sněmovnou, ať už se změnami ze Senátu či v původním znění, jde návrh na podpis k Prezidentovi. Pokud Prezident návrh zákona podepíše, je tento publikován ve Sbírce zákonů a vstupuje v platnost . Pokud návrh nepodepíše, vrací se vše zpět do Poslanecké sněmovny, která ovšem Prezidentovo rozhodnutí může zvrátit, a to nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců.

Celý legislativní proces (od přijetí návrhu Poslaneckou sněmovnou do jeho publikace ve Sbírce zákonů) trvá obvykle téměř rok.V případě ZRP byl návrh zákona předložen skupinou poslanců 29.4.2005. Vláda se k návrhu vyjádřila 26.5.2005, organizační výbor určil zpravodajku a navrhl projednání petičním výborem 2.5.2005. První čtení proběhlo 24.6.2005, návrh byl schválen a přikázán petičnímu výboru na základě doporučení organizačního výboru. Petiční výbor návrh projednal 15.9.2005, schválil některé pozměňovací návrhy (některých) členů výboru a doporučil plénu návrh schválit. Druhé čtení proběhlo 8.12.2005 a v jeho průběhu bylo podáno několik pozměňovacích návrhů, jakož i návrh na zamítnutí. 16.12.2005 hned následovalo třetí čtení. V jeho průběhu padl návrh na vrácení do druhého čtení, a proto se hlasovalo nejdříve o této otázce. Byla však zamítnuta a proto se hlasovalo (na základě návrhu z 2.čtení) o zamítnutí návrhu zákona. Zamítnutí však neprošlo, a tak se přistoupilo k hlasování o pozměňovacích návrzích (většina neprošla) a nakonec o návrhu jako celku, po zapracování schválených pozměňovacích návrhů. Návrh jako celek prošel a byl proto postoupen Senátu.
Organizační výbor Senátu návrh zákona projednal 4.1.2006 a přikázal jej k projednání Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice (1), dále Ústavně-právnímu výboru (2) a Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku (3). Výbor (1) návrh projednal 11.1.2006 a nepřijal žádné usnesení, výbor (2) jednal 18.1.2006 a návrh doporučil ke schválení bez dalších pozměňovacích návrhů, a výbor (3) jednal 19.1.2006 a rovněž nepřijal žádné usnesení. Plénum Senátu o návrhu jednalo 26.1.2006 a schválilo jej ve znění z Poslanecké Sněmovny.
Návrh tak putoval k Prezidentovi (2.2.2006), který jej však odmítl podepsat (16.2.2006) a vrátil jej Poslanecké Sněmovně. Sněmovna o návrhu hlasovala znovu 15.3.2006, kdy se pro návrh vyslovila přesná nadpoloviční většina všech poslanců (101). Schválený zákon byl tak opublikován ve Sbírce zákonů (3.4.2006) a vzhledem k tomu, že datum účinnosti bylo stanoveno s tříměsíčním odkladem po datu vstupu v platnost, nabyl zákon účinnosti 1.7.2006.

V průběhu legislativního procesu je velmi důležité sledovat průběh jednotlivých hlasování (především při všech čteních v Poslanecké sněmovně, ale i na výborech ve Sněmovně i v Senátu). Dají se z nich totiž odvodit postoje jednotlivých poslanců/senátorů a vytipovat ty z nich, kteří jsou přístupní argumentům a dali by se možná ještě přesvědčit. K pochopení postojů jednotlivých zákonodárců je třeba umět interpretovat výsledky hlasování.
Výsledky z každého hlasování, jakož i stenozáznamy z jednání jsou opět lehce dostupné z webových stránek obou komor

 

Parlamentu. Obecně má každý poslanec či senátor čtyři možnosti, jak se při hlasování zachovat:
a) hlasovat pro návrh
b) hlasovat proti návrhu
c) zdržet se hlasování
d) nebýt přítomen

 

Zatímco a) a b) jsou jasné, prostřednictvím c) a d) zákonodárci často vyjadřují, že s některým návrhem mají sice problém, ale nechtějí jej vyloženě potopit, nebo naopak že s ním souhlasí, ale z nějakého důvodu si nemohou dovolit vyjádřit mu otevřenou podporu. Často takto jednají nerozhodnutí zákonodárci, kteří na danou otázku nemají jasný názor. Vzhledem k tomu, že (kromě výše zmíněných případů a několika dalších výjimek zmíněných v Ústavě) rozhoduje každá komora Parlamentu nadpoloviční většinou přítomných zákonodárců, a vzhledem k tomu, že přítomní zákonodárci jsou tvořeni pouze skupinou a) + b) + c), znamená to, že zdržení se hlasování je de facto tichým projevem zamítnutí (protože svojí přítomností, i když nehlasují jednoznačně proti, zvyšují počet přítomných, a tím zvyšují i počet hlasů, které musí tvořit nadpoloviční většinu přítomných za účelem schválení návrhu), zatímco nepřítomnost nahrává těm, co chtějí návrh prosadit (protože nadpoloviční většina přítomných poslanců se po jejich odchodu počítá z nižšího počtu přítomných). Zatímco zdržení se hlasování lze bez většího zkreslení chápat jako skryté „ne“, u nepřítomnosti je to složitější. Poslanec/senátor totiž může chybět neúmyslně (je nemocný, nebo má důležité jednání). Pak je nutno subtilněji analyzovat, proč chyběl.
Každopádně dlouhodobějším sledováním hlasování jednotlivých zákonodárců o otázkách vztahujících se ke konkrétní problematice lze nejen odhadnout, nakolik jasné stanovisko daný zákonodárce má (a zda by se případně mohl/a ještě dát přesvědčit), ale také lze dopředu odhadovat budoucí hlasování (samozřejmě s rezervou).
Sledování výsledků hlasování se výborně osvědčilo v praxi GLL. Vzhledem k tomu, že návrhů ZRP projednávala Poslanecká sněmovna v minulosti již několik (a vzhledem k tomu, že i když se po každých volbách složení Sněmovny mění, zůstává významná část poslanců i po několik volebních období), bylo v případě některých poslanců možno vytvořit časovou řadu s výsledky více než deseti hlasování (výsledky se zapisovaly do jednoduché tabulky v programu MS Excel) a odhadnout tak jejich postoj k ZRP velmi rychle za takřka nulové náklady (nepočítáme-li náklady na připojení k internetu).

Schválením zákona, resp. novelizací stávajícího zákona nemusí proces prosazování legislativních změn končit. Řada zákonů si vyžaduje prováděcí předpisy (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, atp.). I na této úrovni se tudíž otevírá možnost vstoupit do legislativního procesu a prosadit konkrétní změny. K tomu je třeba kontaktovat konkrétní úředníky na úřadu vlády, na ministerstvech či v jiných institucích (viz např. kapitola 2 b,c). V případě ZRP se jednalo o prováděcí vyhlášku Ministerstva vnitra, která měla stanovit příslušné matriční úřady, pověřené prováděním registrací, a dále upravit, jak budou označováni partneři v občanských průkazech. Za tímto účelem se zástupci GLL sešli s příslušnými úředníky Ministerstva vnitra, avšak neúspěšně.

 

 


5. MIMOPRÁVNÍ FORMY PROSAZOVÁNÍ LEGISLATIVNÍCH ZMĚN

Je samozřejmé, že zákonodárci nežijí ve vzduchoprázdnu. Žijí ve stejné společnosti, jako my, a jsou tudíž obdobně ovlivňováni svým okolím. Vedle přímého jednání s nimi je tak dalším – a někdy i účinnějším – způsobem prosazování legislativních změn působení na prostředí, ve kterém zákonodárci žijí.

 

5.1. Nejbližší okolí

Bylo zmíněno, že zákonodárci – a zejména poslanci – jsou často pod vlivem většinového názoru poslaneckého klubu, stranické členské základny či významných funkcionářů strany; vedle toho lze však také působit prostřednictvím jejich rodinných příslušníků a přátel, kteří často na danou problematiku mohou mít jasný názor. Tak v případě ZRP by určitě bývalo pomohlo, kdyby se alespoň jeden zákonodárce veřejně přiznal k menšinové sexuální orientaci. Stejně tak by řada poslanců či senátorů změnila názor, kdyby byl gay či lesba mezi jeho přáteli či blízkým příbuzenstvem. Co ovšem skutečně sehrálo v několika případech roli, byly postoje (byť heterosexuálních) příbuzných. Např. jednoho poslance téměř donutily hlasovat pro zákon jeho dvě dcery, syn jiné poslankyně dokonce skutečně docílil, že změnila názor.

 

5.2. Média

Média působí nejen jako prostředek, kterým politici sdělují své názory veřejnosti, je to i naopak. Otázkou pouze zůstává, jak média pro konkrétní problematiku zaujmout, a dále jak docílit, aby výsledná zpráva nebyla zkreslená. Ze zkušeností GLL lze zmínit následující rady:

  • Je třeba systematicky budovat databázi mediálních kontaktů – e-mailové adresy, příp. i telefonní čísla na jednotlivá média i konkrétní novináře, flexibilně odpovídat na jejich dotazy a žádosti o informace, a vytvářet si pozici důvěryhodného informačního zdroje ve vztahu k dané problematice
  • Vyplatí se invence – zajímavá informace, životní příběh konkrétní osoby/osob, šokující událost, velké shromáždění lidí, konfliktní situace, provokace, zkrátka něco neobvyklého a netradičního – to jsou lákadla pro média. Zorganizování petice, demonstrace, recesistické akce, koncertu či jiné kulturní události, vylepení plakátů/billboardů, apod. média vždy zaujme více, než suché vyjádření v podobě tiskové zprávy.
  • Důležitá je rychlost – jakmile máte novou informaci, co nejdříve je třeba vydat tiskovou zprávu a informovat média. Informace však samozřejmě musí být dostatečně relevantní.
  • Stejně jako u politiků, i zde se vyplatí stručnost – kratší články do novin mají větší šanci, že budou opublikovány; pro elektronická média to platí ještě více.
  • Budování kontaktů lze začít např. od „spřátelených“ médií, resp. konkrétních pořadů – podle problematiky, kterou je potřeba zviditelnit (GLL tak např. využívala možnosti informovat o vývoji ZRP prostřednictvím televizního pořadu o gay, lesbické a transgender komunitě LeGaTo /ČT2/, jakož i lesbigay magazínu Bona Dea /Český rozhlas – Radiožurnál/).
  • Sem patří i webová prezentace – pravidelně aktualizované internetové stránky jsou často nejjednodušším způsobem, jakým novináři získávají informace.

 


5.3. Petice

Další z možností, jak zákonodárcům komunikovat názory veřejnosti, jsou petice. Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny lze zasílat petice a podněty. O přijatých peticích výbor zpracovává zprávu pro plénum Poslanecké sněmovny. Netřeba dodávat, že čím vyšší je počet podpisů pod peticí, tím pravděpodobnější je, že se budou poslanci danou problematikou vážněji zaobírat – jde přeci jen o voliče.

 

 

 

6. ZÁVĚR

Na základě uvedených bodů by se mohlo zdát, že má-li být prosazování legislativních změn úspěšné, musí za ně „lobbovat“ profesionální organizace s robustním finančním, technickým i personálním zázemím. To však zdaleka neplatí. K uzákonění ZRP došlo za aktivního přispění všehovšudy 10-15 osob (neplacených dobrovolníků), byť je k nim nutno připočíst také příznivý postoj veřejnosti a provokativnost tématu samotného, což logicky významně přitahovalo pozornost médií. K pozitivnímu výsledku by však jistě nebývalo došlo bez výše uvedených zkušeností a dvou důležitých motivačních nástrojů – nadšení pro věc a přesvědčení o správnosti stanoveného cíle.