AKTUALITY

 

Doporučení Výboru ministrů rady Evropy smeřující k boji proti diskriminaci LGBT lidí
... Více

Práva sexuálních menšin v Radě Evropy
Parlamentní shromáždění Rady Evropy projednávalo Zprávu o diskriminaci na základě sexuální orientace a pohlavní identifikace
... Více

Publikace Homofobie v žákovských kolektivech
... Více

 

Polemika v kavárně
... Více


KDYŽ MILUJEŠ, NENÍ CO ŘEŠIT. NEBO JO?
Komiks proti homofobii na youtube.com

 


 

 

 

 

 

 

 

 

PARTNERSTVÍ GAYŮ A LESBIČEK: KDY DOZRAJE ČAS PRO ZMĚNU?

 

GAY AND LESBIAN PARTNERSHIPS IN THE CZECH REPUBLIC:
IS IT RIGHT TIME FOR A CHANGE?

ANDREA BARŠOVÁ [1]

Abstract: The article reflects upon the third failure of the Registered partnership bill in the Czech Parliament in November 2001. Following the ideas of foreign scholars, in particular Kees Waaldijk´s theory of steady progress and standard sequences, the author outlines the fundamental legal conditions for the legalisation of partnerships of gays and lesbians in a society. She indicates that these conditions - which involve the introduction of antidiscrimination legislation - have been fulfilled in the Czech Republic only formally since the legal provisions protecting gays and lesbians has been "imported" from the EU norms. The article concludes that the more effective strategy for achieving the full equality of gays and lesbians should not compromise substantially the idea of the exclusive registered partnership legislation for same-sex couples as suggested by some of its opponents. However, it appears necessary to adopt the tactics of parallel struggle for many small changes.

 

 

Úvod

Dne 25. října 2001 smetla Poslanecká sněmovna již potřetí ze stolu návrh zákona, který měl umožnit uzavírání partnerských svazků gayům a lesbičkám. [2] Proč k tomu - přes optimistická očekávání přímo dotčených i jejich příznivců - došlo? Konkrétní odpověď lze hledat v rozložení politických sil v Parlamentu či v odkrývání temných handlů stran v předvolebním období. Můj příspěvek si klade skromnější a současně obecnější cíle. Chci v něm poukázat na některé okolnosti společenského a především právního vývoje, které musejí být splněny, aby podobný zákon měl šanci na úspěch. Dále se pokusím nastínit, zda jsou již v české společnosti tyto podmínky vytvořeny. Tím chci rovněž přispět k vytvoření účinnější strategie pro prosazování požadavků gayů a lesbiček.

 

 

1. Uznání práva na sexuální orientaci

V euroamerické civilizaci probíhá v posledních třech stoletích proces zásadní změny přístupu většinové společnosti k erotickým a partnerským vztahům gayů a lesbiček. Zlomovými okamžiky, které stojí na jeho počátku a na prahu jeho dovršení, jsou zrušení trestnosti homosexuálních styků revoluční Francií v roce 1791 [3] a přijetí zákona o zpřístupnění manželství dvojicím téhož pohlaví v Nizozemí v roce 2001 (Waaldijk 2001) [4] V těchto historických okamžicích byla prolomena dvě pravidla, která po dlouhá staletí formovala přístup evropských zemí k homosexuálům: pravidlo trestnosti homosexuálních styků a pravidlo heterosexuální výlučnosti manželství.

Vývoj vedoucí od dekriminalizace k plnému uznání vztahů gayů a lesbiček neprobíhá v jednotlivých zemích euroamerické civilizace se stejnou rychlostí. Přesto však vývoj vykazuje nápadnou podobnost. Nizozemský badatel Kees Waaldijk, který popsal tento fenomén, tvrdí, že vedle "stálého pokroku" jako typického rysu tohoto vývoje můžeme ve všech zemích pozorovat určitou opakujících se vývojovou posloupnost. Vývoj má tři základní na sebe navazující fáze: (1) dekriminalizaci, následovanou (2) přijetím antidiskriminačních zákonů a završenou (3) legalizací partnerských svazků gayů a lesbiček. [5] Podle Waaldijka je má posloupnost vnitřní logiku: každý završený krok připravuje cestu pro krok další. Tak například nenahlíží-li společnost na osoby, kteří praktikují homosexuální lásku, jako na kriminálníky, ale jako na občany, pak je těžké těmto občanům upírat lidská práva, včetně práva, aby s nimi bylo zacházeno stejně bez ohledu na jejich sexuální orientaci. Tak jako na sebe logicky navazují tři standardní vývojové fáze, navazují na sebe v rámci těchto fází standardní dílčí kroky.

Na základě praktických zkušeností s bojem za zpřístupnění manželství párům téhož pohlaví v Nizozemí Waaldijk přidává k teorii logické posloupnosti tzv. zákon malé změny. Ten můžeme podle něj pozorovat nejlépe právě na dílčích krocích uvnitř tří zásadních fází. Podle tohoto zákonu bude jakákoli legislativní změna v uznání a přijetí homosexuality uzákoněna pouze tehdy, jestliže (a) je vnímána jako malá, anebo (b) je-li její dopad zmenšen nějakou jinou malou legislativní změnou, která naopak potvrzuje zavržení homosexuality.

Pokud jde o druhou alternativní (a poněkud rafinovanou) podmínku, vysvětluje ji Waaldijk například tak, že v některých zemích bylo zrušení trestnosti homosexuálních styků doprovázeno zavedením zvláštních skutkových podstat homosexuálních trestných činů. Například zákazem homosexuálních styků na veřejnosti nebo styků, které vyvolávají "veřejné pohoršení" ( Waaldijk 2001: 441). Tak tomu ostatně bylo i v bývalém Československu.

Toto Waaldijkovo pozorování je významné pro rozvoj vhodné strategie prosazení práv gayů a lesbiček, jejíž součástí může být taktika "dobře vyváženého kompromisu". Je ale nutné vysvětlit, že ve Waaldijkově pojetí není kompromis, jehož součástí může být přistoupení na "umenšení" dopadů zásadních změn, nikdy trvalý. Přijetí každého dalšího (obecnějšího) pravidla ve prospěch rovnosti homosexuálů podle něj totiž jen podtrhuje nelogičnost a nespravedlnost oněch vyvažující výjimek. Vývoj pak postupuje odstraňováním zbylých či takto nově vytvořených nerovností až k bodu, kdy se stane hájení teze "odděleni, ale rovni" neudržitelným.

I když některá empirická pozorování dokládají, že skutečný vývoj nemusí být vždy takto schematický, nelze Waaldijkově teorii upřít velkou přesvědčivost, pokud jde o vysvětlení "již jednou nastartovaného vývoje" ve společnosti. Co však tento mechanismus spouští? Co napomáhá nastartování nové fáze, když tu logické argumenty vlastně byly již od samého počátku? Waaldijk nedává na tuto otázku přímou odpověď, ale naznačuje, že je to transnacionální kultura demokracie a občanských práv "říší občanských práv". To ona umožnila zrušení zákazu homosexuálního jednání a zavedení antidiskriminačních opatření. Oba tyto procesy byly přitom urychleny v posledních dvou desetiletích tím, co podle něj můžeme nazvat "říší mezinárodních lidských práv" (Waaldijk 2000: 62).

Toto pojetí vývoje vztahu většiny k homosexuální menšině jako jednoho aspektu prosazování lidských práv, rozpracoval ve své monografii o "právu na sexuální orientaci" v polovině 90. let Erich Heinze (Heinze 1995). V této práci rovněž vysvětluje, proč počátek procesu prosazení tohoto práva spadá zákonitě do doby, kdy byla přijata Deklarace práv člověka a občana. Heinze rozlišuje v současném světě celkem 4 základní modely uznání práva na sexuální orientaci. [6] Jsou to modely (1) "minimálního uznání", (2) "částečného uznání", (3) "širokého uznání" a (4) "plného uznání". Každý z nich je charakterizován určitými prvky právního i širšího sociálně politického přístupu vůči osobám homosexuální orientace. Nepředstavují však pozitivní právní systémy, ale spíše všeobecné přístupy k problému sexuální orientace.

(1) Model minimálního uznání, který Heinze označuje za nejnižší hranici, u níž lze mluvit o respektování práva na sexuální orientaci, je charakterizován dekriminalizací homosexuálního jednání. (2) Model "částečného uznání" přidává k dekriminalizaci základní pravidlo ne-diskriminace, které zahrnuje také zákaz diskriminace na základě sexuální orientace. (3) Model "širokého uznání" zahrnuje vedle dekriminalizace a zákazu diskriminace také "afirmativní asimilaci". Opatření "afirmativní asimilace" spočívají v aktivní ochraně příslušníků gayské a lesbické minority před násilím, ve výchově obyvatelstva k uznání této menšiny, v politické a finanční podpoře organizacím gayů a lesbiček. Tato opatření také zahrnují jistou formu legalizace partnerství osob stejného pohlaví. (4) Model "plného uznání", který Heinze v polovině 90. let pouze předvídal, můžeme charakterizovat jako model, kde dojde k plnému zrovnoprávnění homosexuálních a heterosexuálních párů, včetně zrušení heterosexuální výlučnosti manželství. [7]

Heinze na rozdíl od Waaldijka nemluví o nutnosti přechodu od "nižšího" modelu k "vyššímu" v rámci národních právních řádů. Poznamenává však, že tyto modely "umožňují pohlédnout na budoucí možné přístupy ve sféře mezinárodního práva a v regionálních a národních právních systémech". Model širokého uznání přitom považuje za formu, která nejlépe odpovídá povaze a dynamice vývoje mezinárodního práva lidských práv a naznačuje, že právě tento model - přes četné překážky - bude jednou akceptován (Heinze 1995: 107-110).

Pojetí obou autorů lze shrnout do teze, že od doby Velké francouzské revoluce do současnosti prochází právní regulace homosexuálních vztahů jako nedílná součást vývoje občanských a lidských práv pozvolnou a logickou proměnou od přijetí a rozvinutí principu tolerance těchto vztahů k prosazení modelu jejich plného uznání. Podmínkou a součástí završení tohoto zrovnoprávnění je i pozitivní právní úprava soužití dvojic stejného pohlaví, která jim dává jak symbolické uznání společnosti, tak reálnou právní ochranu.

 

 

2. Modely uzákonění soužití gayů a lesbiček

Dříve, než se podíváme na vývoj v Česku, bude užitečné seznámit se s existujícími modely právní regulace soužití gayů a lesbiček.

První zemí, která vytvořila zvláštní právní rámec pro uznání a regulaci soužití partnerů stejného pohlaví, bylo Dánsko. Stalo se tak v roce 1989. Dánský vzor v krátké době následovaly další severské země Norsko (1993), Švédsko (1995) a Island (1996). Zákony umožňující "legalizaci" partnerských soužití gayů a lesbiček přijaté v těchto severských zemích mají společné znaky, takže můžeme mluvit o  severském modelu registrovaného partnerství. [8] Zásadní východisko, kterým se tento model liší od modelů zvolených v jiných zemích, je to, že upravují výlučně soužití osob stejného pohlaví. Uzavřením registrovaného partnerství získávají partneři stejná práva jako manželé, avšak (zpočátku) s určitými přesně stanovenými výjimkami. Tyto výjimky se týkají nejvýrazněji oblasti rodičovství [9] a "cizinecké" problematiky. [10] Model registrovaného partnerství tak ve své původní podobě upravuje podle vzoru manželství vzájemné vztahy mezi partnery a vztahy mezi partnery a společností; ponechává ale stranou vztahy mezi partnery a dětmi. U tohoto modelu můžeme pozorovat zřejmý trend k dalšímu vývoji, směřování k postupnému zmenšování a odbourávání výjimek. To se týká například postupného změkčování podmínek pro registraci partnerství "smíšených" nebo partnerství dvou cizinců.

Po jistou dobu se zdálo, že tento model zůstane omezen na severské země. Zásadní posun na evropské scéně však přinesl vývoj v Německu. Zde byla v poměrně krátké době za vlády tzv. rudozelené koalice připravena a přijata právní úprava soužití gayů a lesbiček. [11] Zákon ze 16. února 2001 "k ukončení diskriminace společenství osob stejného pohlaví", který zavedl institut "registrovaného životního partnerství" pro osoby stejného pohlaví, vstoupil v účinnost v 1. srpna 2001. [12] Přestože zákon na rozdíl od zákonů severských neodkazuje na institut manželství paušálně, ale pracně pozměňuje a uzpůsobuje novému rodinně-právnímu institutu registrovaného partnerství jednotlivé zákony a právní předpisy, a přestože to nečiní vždy důsledně, lze jej přiřadit do rodiny severských zákonů. Toto řešení ostatně doporučilo i zvláštní dobrozdání zpracované Institutem Maxe Plancka pro zahraniční právo a mezinárodní právo soukromé (Basedow, J., Dopffel, K., Kötz, H. 2000). Je velmi pravděpodobné, že zákon přečká i test ústavnosti, který ho očekává. [13]

Poněkud jinou cestou se ubíral vývoj ve Francii, kde byl po dlouhých a bouřlivých celospolečenských diskusích a parlamentním maratónu přijat zákon o občanském paktu solidarity na podzim roku 1999. [14] Francouzský zákon se od severského modelu zásadně liší v tom, že umožňuje uzavřít "pakt solidarity" rovněž heterosexuálním dvojicím. Podle některých názorů je to zákon, který podporuje spíše pluralitu životních stylů než rovnoprávnost gayů a lesbiček. Zvolené řešení vychází z principu uzavření partnerské smlouvy. Vcelku logicky se pak práva a povinnosti osob, které uzavřou tento svazek, v mnoha ohledech liší od postavení manželů. [15] K tomuto francouzskému smluvnímu modelu lze přiřadit i obdobné právní úpravy v dalších evropských zemích (např. Belgii roku 1999) a v zemích, kde byly zákony či rozhodnutími vyšších soudních instancí přiznány určité právní důsledky faktickému soužití nesezdaných dvojic (tzv. konkubinát), včetně dvojic stejného pohlaví.

Nejradikálnější řešení představuje model zpřístupnění manželství párům stejného pohlaví, a to se všemi právními důsledky. Tento model byl doposud uplatněn z evropských zemích pouze v Nizozemí, kde byl v roce 2000 schválen zákon o zpřístupnění manželství partnerům stejného pohlaví a zákon o adopcích dětí osobami stejného pohlaví, které vstoupily v účinnost v roce 2001. [16] Mimo Evropu přijal obdobnou radikální úpravu pouze severoamerický stát Vermont v roce 2000. [17]

Protože jsou všechny tyto modely velmi mladé, je poněkud riskantní předpovědět jejich další vývoj. S ohledem na nizozemskou zkušenost však lze přinejmenším vyslovit hypotézu, že zavedení některého z prvních dvou modelů nemusí být konečnou alternativou ke zpřístupnění manželství. Mohou rovněž představovat jistou přechodnou fázi vývoje směřujícího ke zpřístupnění manželství.

 

 

3. Politika sexuální identity

Právní vývoj sehrává ve formování vztahu společnosti ke gayům a lesbičkám roli katalyzátoru i završení širšího společenských duchovních a politických proměn. Alespoň na okraj chci upozornit na důležitou součást tohoto širšího společenského vývoje, jíž je vytvoření sexuální politické identity gayů a lesbiček. "Sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví existovaly vždy, avšak moderní politické hnutí gayů a lesbiček mohlo vzniknout pouze tehdy, když si jednotliví gayové a lesbičky vytvořili představu vlastní identity" (Bamforth 1997). Jestliže je pro fázi "tolerance k jinakosti" dostačující sebereflexe většiny a pouhé osvícenské rozšíření "svých" hodnot i na menšiny, je pro prosazení skutečné rovné důstojnosti gayů a lesbiček nezbytné, aby se stali subjektem dění.

V západní společnosti se myšlenka vlastní minoritní identity začíná u gayů a lesbiček výrazně prosazovat od poloviny 80. let. Ve stejné době začíná výrazně akcelerovat a dosahuje prvních výrazných úspěchů také úsilí o zrovnoprávnění této menšiny. Vývoj u nás je v tomto ohledu z historických důvodů o něco opožděn. Vedle tohoto pochopitelného posunu však existují některé indicie, jež napovídají, že ani v devadesátých letech nebyl tento vývoj v českých zemích dostatečně dynamický. Například dobrovolné přihlášení se známých osobností ke své (homo)sexuální orientaci "před celou společností" je otázkou několika posledních měsíců. [18] Lesbickým aktivitám chybí výraznější a stálé mluvčí: dynamická skupina radikálních lesbických aktivistek sdružených na platformě programu Výzva 2002 po krátké době pohasla a nenašla následovatelky. Tento článek nemá ambici vysvětlit příčiny tohoto jevu. Nicméně chci předeslat, že toto neukončené sebeuvědomění je jedním z faktorů, které musíme vzít na zřetel při objasnění současných vyhlídek na uzákonění registrovaného partnerství v Česku.

 

 

4. Vývoj vztahu k homosexualitě v Česku

Ač to může znít překvapivě, česká společnost se již v období socialismu zařadila mezi země s progresivním přístupem k otázkám homosexuality. Všeobecná trestnost homosexuality byla v Československu zrušena již v roce 1961. [19] Dekriminalizace homosexuálního jednání byla dovršena v roce 1990, kdy byla sjednocena hranice konsensuálního sexu - jak heterosexuálního, tak homosexuálního - na 15 let a současně byly odstraněny i některé zvláštní skutkové podstaty spojené s homosexuálním stykem. [20]

V devadesátých letech pak byly vytvořeny základní společenské, politické a právní předpoklady pro posun do další vývojové fáze. Spolu s příklonem k liberálním hodnotám a s přístupem k mezinárodnímu a evropskému systému ochrany lidských práv došlo také k částečnému "sebeuvědomění" a emancipaci části gayů a lesbiček, jehož výrazem bylo konstituování a rozvoj organizovaného "duhového" hnutí. Ve střechové organizaci SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů) [21] pak toto hnutí nalezlo důvěryhodného reprezentanta. Navzdory zásadní změně společenského rámce však další konkrétní změny v rovině legislativní přinesl teprve konec 90. let. Důležité je si uvědomit, že tyto změny nebyly primárně prosazeny ve vnitřním celospolečenském dialogu. Byly spíše vedlejším produktem procesu harmonizace českého právního řádu s právem EU. [22] Evropský horizont se stal nedílným a determinujícím faktorem dalšího vývoje. [23]

Jako součást "harmonizačního balíčku" EU byl do českého právního řádu poprvé zaveden výslovný zákaz diskriminace na základě sexuální orientace, a to v novele zákona o zaměstnanosti přijaté v roce 1999. Tento zákaz se pak začal objevovat i v dalších schválených a připravovaných předpisech: v zákoníku práce, v zákoně o vojácích z povolání či v návrhu zákona o státní službě. Bez jakýchkoli diskusí a téměř nepozorovaně se v českém právním řádu objevila i zvláštní ochrana před diskriminací na základě sexuální orientace. Stalo se tak v kontextu úpravy práv příslušníků národnostních menšin. [24] V důsledku těchto harmonizačních úprav tak Česká republika na přelomu tisícletí dosáhla, alespoň formálně, druhé ze tří základních vývojových fází.

 

 

5. Pokusy o kodifikaci registrovaného partnerství v Česku

První konkrétní kroky ke kodifikaci registrovaného partnerství v Česku podnikli organizovaní gayové a lesbičky koncem roku 1995 (Haderka 1998: 261). Když tehdy Klausova vláda připravovala návrh tzv. rodinněprávní novely občanského zákoníku, [25] SOHO předložilo požadavek, aby do návrhu bylo začleněno homosexuální soužití právně postavené naroveň manželství. Tento požadavek však vláda neakceptovala.

Prvním neúspěšným pokusem o přijetí samostatného zákona upravujícího stálé soužití osob stejného pohlaví na parlamentní půdě byl Návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Návrh předložili tři poslanci, a to Z. Rujbrová (KSČM), J. Gavlasová (ČSSD) a J. Zvěřina (ODS) v prosinci 1997. [26] Zákon, jenž poslanci připravili za aktivní spolupráce SOHO a který kopíroval již známý severský vzor, byl však většinou tří hlasů zamítnut v prvním čtení v dubnu 1998. [27] Již v únoru roku 1999 podali téměř identický nový návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví čtyři poslanci (J. Kupčová - ČSSD, M. Horáková - Unie Svobody, Z. Rujbrová - KSČM a J. Zahradil - ODS). [28] Tentokrát se zákon dostal do druhého čtení. Byl ale - po několika peripetiích - zamítnut dne 2. prosince 1999 na návrh lidoveckého poslance Cyrila Svobody. Návrh na zamítnutí byl podpořen těsnou většinou čtyř hlasů.

Ačkoli poslanecké iniciativy v Parlamentu neuspěly, přispěly k otevření celého problému a rovněž k tomu, že se jím začala zabývat exekutiva. Přechodná "úřednická" vláda J. Tošovského sice ve svém stanovisku k prvnímu poslaneckému návrhu vyjádřila nesouhlas, nicméně v něm uvedla, že "nemá zásadních námitek proti tomu, aby bylo zákonem řešeno právní postavení občanů s homosexuální orientací"; de lege ferrenda mluvila o cestě dílčích změn zákonů. [29]Rovněž sociálnědemokratická vláda uvažovala původně o vyjádření nesouhlasu ke druhému poslaneckému návrhu. Nakonec se ale přiklonila k podpoře zákona. Ve stanovisku však upozornila na některé legislativní i věcné nedostatky návrhu. [30] I když vládní stanovisko neovlivnilo záporné stanovisko Poslanecké sněmovny, sehrálo jistu roli v dalším vývoji. Právě s odkazem na něj vyzvala po zamítnutí druhé poslanecké iniciativy Rada pro lidská práva [31] vládu, aby připravila příslušnou právní normu. Vláda návrh vyslyšela a uložila ministru spravedlnosti, aby zákon připravil. [32] Věcný záměr byl zpracován do konce roku 2000 [33] a plný text zákona byl hotov v září 2001. [34] Návrh zákona předložila vláda Poslanecké sněmovně 27. září 2001.

Vládní návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví se od předchozích norem liší spíše formou než základními východisky. Také tento třetí návrh je variantou severského modelu, tj. vztahuje se výlučně na svazky osob stejného pohlaví. Pokud jde o zvolenou formu, je posun patrný jíž na první pohled v tom, že celá materie je rozdělena do dvou zákonů. Vedle vlastního zákona o partnerském soužití, který upravuje jeho vznik, zánik a podstatné rysy, jsou do druhého "doprovodného" zákona shrnuty nutné změny 50 stávajících zákonů. [35]

Smyslem zákona má být umožnit párům stejného pohlaví, aby zákonnou cestou - registrováním svého partnerství pověřenou matrikou - nabyly většinu práv spojených s manželstvím. Zásadní výjimkou je však otázka "rodičovství". Zákon tuto otázku řeší tak, že s výjimkou již existujících vztahů k dětem výslovně stanoví, že partneři, kteří využijí možnost formalizace svého soužití, jsou vyloučeni z nabytí jakýchkoli nových práv a povinností k dětem, pokud jde o náhradní péči (např. prostřednictvím svěření do výchovy, pěstounské péče, opatrovnictví či adopce). Toto vyloučení si přitom nevztahuje pouze na dvojici, ale i na každého registrovaného partnera zvlášť.

Vedle této zásadní výluky však měl zákon zavést také několik "malých změn" umenšujících uznání, které představoval. Tyto výjimky se týkaly nájmu bytu a možnosti užívání společného příjmení. Tak v případě partnerského soužití neměl na rozdíl od manželství vzniknout nárok na společný nájem bytu. Odepření možnosti užívat společné příjmení bylo natolik důsledné, že nejen neumožňovalo "automatickou" změnu příjmení při uzavření partnerství, ale zabraňovalo, aby si jeden z partnerů změnil příjmení na partnerovo příjmení později "úřední cestou". [36] Návrh přistoupil restriktivně také k možnosti uzavření partnerství v případě, že jeden z partnerů je cizinec. Tento partner by musel předložit matrice doklad, že partnerství bude v jeho domovském státě úřady uznáno. To by znamenalo, že svazek by u nás mohli uzavřít pouze občané zemí, kde je již registrované partnerství upraveno. Český občan by se tak mohl registrovat např. s občanem Dánska či Německa, nikoli však se slovenským občanem. Zdá se, že i pro vládu bylo vytvoření tohoto návrhu příliš velkým krokem, a tak se jeho dopady pokusila alespoň v několika ohledech zmírnit.

Poslanecká sněmovna projednala návrh v prvním čtení na své 39. schůzi dne 16. listopadu. V parlamentní rozpravě vystoupilo celkem 15 poslanců. Sporadicky zde z řad odpůrců normy zazněly homofobní výpady, [37] častěji vyjádření tradicionalistických postojů. Většina odpůrců se ale shodla v jednom: jsou prý ochotni diskutovat o registrovaném partnerství, pokud bude postaveno na úroveň druha a družky, tedy o mnoho příček níže než jak předpokládá návrh. Takto vyznělo i hlasování ve sněmovně. Zatímco návrh na zamítnutí zákona nenašel dostanou podporu, když ze 163 přítomných hlasovalo pro zamítnutí 77 poslanců a proti 63, návrh na "dopracování" zákona byl schválen většinou 85 hlasů ze 166 přítomných. Jednou z možných interpretací této skutečnost je, že poslanci vzkázali gayům a lesbičkám: chcete příliš radikální změnu, buďte skromnější, a budete vyslyšeni. Připusťme, že alespoň část poslanců to míní upřímně. Mají gayové a lesbičky na tuto alternativu přistoupit? Anebo mají naopak použít radikálnější, avšak patrně předem k nezdaru odsouzené akce, jako jsou soudní spory a ústavní stížnosti? Zkrátka:

 

 

6. Co dál?

Pokusím se na závěr nabídnout několik úvah k této otázce se zřetelem k výše uvedeným obecnějším tezím.
Podle Waaldijkovy teorie není posun do vyššího stadia, tj. stadia plné rovnosti charakterizované uzákoněním nějaké formy soužití gayů a lesbiček, možný, nebyla-li ukončena fáze antidiskriminační. I když nebudeme Waaldijkovu tezi brát striktně - společenské procesy se přece jen liší od zákonitostí přírodních - můžeme jistě tvrdit, že ve společnosti, jejíž vnímání je zkultivované antidskriminačními opatřeními, je prosazení registrovaného partnerství snadnější.

Zavedením specifických antidiskriminačních klauzulí do některých zákonů se Česká republika již do této druhé fáze dostala. Dokonce lze s velkou pravděpodobností předvídat, že v souladu s vývojem v Evropské unii se tato antidiskriminační pravidla budou rozšiřovat a zdokonalovat. Tento "automatismus" právního vývoje je však současně příčinou toho, že tato ustanovení jsou zatím mrtvou literou zákona a nikoli živou součástí společenského vědomí - součástí naší každodennosti. Opatření afirmativní asimilace jsou téměř neznámá. To je jistě jedna z příčin, proč byl návrh zákona vnímán jako příliš radikální průlom. Proto jej nemohly "zachránit" ani vládou navrhované (a gayskou komunitou tiše odsouhlasené) malé změny, které měly za cíl "zmírnit" jeho dopady.

Jinou otázkou však je, zda v této situaci přistoupit na "něco ještě skromnějšího" a předložit pro příště návrh zákona, který bude upravovat vztah osob stejného pohlaví v rámci francouzského modelu. Ve prospěch této alternativy možná mluví to, že takovýto zákon by mohl napomoci přeskočit laťku do další vývojové fáze a vytvořil by tak příznivější podmínky pro fungování zákona malé změny. Uveďme jako příklad vážný problém některých gayů či lesbiček, jejichž partner je cizinec. Tito partneři-cizinci, chtějí-li žít se svým partnerem v ČR, musí doslova "obcházet" zákon, aby získali povolení k pobytu. Pokud by existoval určitý, byť i nižší formalizovaný partnerský statut, mohlo by ho být použito pro cílený průnik do imigračních předpisů. Jejich další zlepšení by pak již bylo snadnější. Zákon stálého pokroku a nizozemské zkušenosti nás rovněž učí, že obavy, že by tímto mohl být vývoj definitivně "ukončen", nejsou důvodné.

Přesto však přistoupení na tento kompromis nepovažuji za dobrou strategii. Takovýto návrh by totiž nutně otevřel Pandořinu skřínku diskusí o potřebě manželství "druhé kategorie" pro muže a ženy. S užitečností takovéto instituce nemusejí být srozuměni mnozí, kteří jinak partnerské soužití osob téhož pohlaví podporují. Uvedu jako příklad vyjádření ministra spravedlnosti v Parlamentu: "Já si nemyslím, že by bylo dobré pro muže a ženu, kteří mají k dispozici tradiční a hodnotově zakotvený institut manželství, nabízet něco jiného v podobě manželství druhé kategorie, alias čert druhé kategorie z Dalskabátů, hříšná ves." Ve vyvolání příliš všeobsáhlé diskuse, spojené s řešením problémů "krize rodiny", potažmo i demografické situace a sociálních otázek ostatně možná mnozí odpůrci zákona doufají. V této "diskusi o všem" se určitě vytratí původní smysl, a sice, že gayové a lesbičky mají mít všechna práva, která jsou pro příslušníky většiny samozřejmostí. Tato varianta hrozí přinejmenším tím, že bude ztracena energie a čas, který by mohl být využít produktivněji.

Domnívám se, že základní strategický cíl, prosazení zákona o partnerském soužití podle severského vzoru by měl zůstat zachován. Cestou k jeho dosažení není jeho úprava podle přání odpůrců, ale systematické prosazování dílčích změn, na jejichž pozadí se již zákon nebude jevit jako nějaké exotikum, ale jako normální politikum.

 

 

Literatura

Bamforth, N. 1997. Sexuality, Morals and Justice. London and Washington: Cassell
Basedow, J., Dopffel, K., Kötz, H. (ed.) 2000. Die Rechtstellung gleichgeschechtlicher Lebensgemeinschaften. Tübingen: Mohr Siebeck.
Borrillo, D. (ed.). 1999 Homosexualité et droit. Paris: Press de France, 2. vyd.
Haderka, J. F. 1998 "Několik poznámek k nedávnému pokusu o právní institucionalizaci homosexuálního soužití v České republice." Správní právo 31 (1998): 261-275.
Haderka, J. F. 1999. K opětovnému pokusu o institucionalizaci homosexuálních svazků. Parlamentní zpravodaj 5/1999, s. 17-19.
Heinze, E. 1995. Sexual Orientation: A Human Right. An Essay on International Human Rights Law. Dordrecht, Boston, London: Martinjus Nijhoff Publishers.
Kotišová, M. 2001. Czech Republic, Pp. 18-22 in Sexual orientation discrimination in countries applying for EU membership. Equality for Lesbians and Gay Men. A Relevant Issue in the EU Accession Process. Brussels: A Report by ILGA Europe
Waaldijk, K. 2000. "Civil Developments: Patterns of Reform in the Legal Position of Same-Sex Partners in Europe." Canadian Yournal of Family Law, vol. 17, 2000: 61 - 87;
Waaldijk, K. 2001. "Small Change: How the Road to Same-Sex Marriage Got Paved in the Netherlands." Pp. 437-464 in Legal Recognition of Same-Sex Partnership. A Study of National, European and International Law. ed by Wintemute, R., Andenas, Mads: Oxford, Hart Publishing. 2001.

 

 

Poznámky

  1. Autorka pracuje na odboru pro lidská práva Úřadu vlády. Korespondenci zasílejte na adresu: Andrea Baršová, Úřad vlády, nábř. Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1, email barsova@vlada.cz
  2. Vládní návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví, sněmovní tisk 1075 a Vládní návrh zákona o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví, sněmovní tisk 1076. Po formální stránce Poslanecká sněmovna vrátila vládě návrh k dopracování. Vzhledem k blížícím se volbám však není nové projednání zákona reálné.
  3. Francie se tak stala první evropskou zemí, která trvale dekriminalizovala homosexuální styky. Dekriminalizace byla potvrzena i novým občanským zákoníkem z roku 1810; revoluční Francie a později císařství exportovaly tuto dekriminalizaci do dalších evropských zemí. K historickému vývoji postojů společnosti k homosexuálnímu soužití viz Waaldijk, K. 2000 a Borrillo, D. 1999.
  4. Překlad studie je otištěn na s. X-X. tohoto čísla Sociálních studií.
  5. Waaldijk, K. 2000. pozn. 2. Waaldijk vysvětluje rozdíly v rychlosti tohoto procesu v jednotlivých zemích především přináležitostí těchto zemí do sfér vlivu velkých říší. Zásadní rozdíly existují podle něj mezi "severskými" a "napoleonskými" zeměmi na jedné straně a územími, která přináležela k (bývalým) britským, německým, rakouským a ruským/sovětským impériím na straně druhé. Jde ale "zejména o rozdíl v rychlosti a nikoli v podstatě". Tamtéž, s. 65.
  6. V době, kdy Erich Heinze knihu psal, popisoval podrobněji pouze čtyři modely a naznačuje možnost existenci pátého modelu "plného uznání", který však v této době ještě nebyl nikde na světě realizován.
  7. Heinze mluví ještě o pátém, "smíšeném" modelu, který lze nalézt ve federativních státech, např. USA, kde různé jednotky federativního států uplatňují vlastní přístupy.
  8. Podobnost zákonů lze vysvětlit nejen společenskými, právními a kulturními podmínkami v těchto zemích, ale rovněž tím, že již existující zákony posloužily jako vzor po zákonodárce v dalších zemích. Důvodová zpráva k norskému zákonu o registrovaném partnerství homosexuálních párů např. přímo uvádí, že zákon je podobný zákonu dánskému. Viz The Norwegian Act on Registered Partnership for Homosexual Couples, The Ministry of Children and Family Affairs. Oslo, April 1993, s. 8.
  9. Jde o možnost uzavření partnerství v případě, že jeden či oba partneři jsou cizinci. Další do značné míry objektivně danou výjimkou jsou otázky uznání registrace v zahraničí.
  10. Termín rodičovství je zde chápán jako okruh vztahů mezi rodiči nebo dospělými, kteří o dítě pečují a dětmi v nejširším smyslu. Zahrnuje vedle společných práv a povinností k dětem také opatrovnictví, pěstounskou péči, adopce dětí a obdobné právní instituty a také možnost umělého oplodnění v zařízeních financovaných z veřejných prostředků.
  11. Přípravu zákona slibovaly programové volební manifesty SPD a strany Zelených z roku 1998. První věcný návrh zákona zveřejnilo Spolkové ministerstvo spravedlnosti v prosinci 1999.
  12. Gesetz zur Beendigung der Diskriminierung gleichegeschechtlicher Gemeinschaften: Lebenspartnerschaften. Bundesgesetzblatt, Jahrgang 2001, Teil I, Nr. 9. Tento zákon obsahuje v čl. 1 zákon o registrovaném partnerství, další články zavádějí změny občanského zákoníku a dalších spolkových zákonů. Na institut životního partnerství se vážou mnohé důsledky v občanském a veřejném právu, nejde však vždy o důsledky identické s manželstvím; odchylky se týkají např. společného majetku. Původní vládní návrh byl komplexnější než přijatý zákon. S ohledem na federativní uspořádání státu však byla na doporučení právního výboru Spolkového sněmu celá "materie" rozdělena do dvou zákonu. Zákon k doplnění zákona o registrovaném partnerství a jiných zákonů (Gesetz zur Ergänzung des Lebenspartnershaftsgesetzes und anderer Gesetze - Lebenspartnershaftsgesetzergänzungsgesetz), který shrnoval zákonné úpravy, které vyžadovaly k přijetí souhlas konzervativněji naladěné Spolkové rady, je stále předmětem jednání.
  13. O přezkoumání ústavnosti požádaly spolkové země Bavorsko a Sasko. Jejich žádosti o suspendování účinků zákona až do konečného rozhodnutí ve věci však Spolkový ústavní soud nevyhověl (BverfG, 1BvQ 23/01 z 18.7.2001). Z toho lze dovodit, že žaloba nemá mnoho naděje na úspěch.
  14. Loi relative au pacte civil de solidarité (PACS). Zákon byl přijat Národním shromážděním 13. října 1999 hlasy 315 poslanců proti 249. 9. listopadu 1999 rozhodl Conseil Constitutionel, který je pověřen předběžnou kontrolou ústavnosti, na základě podání 213 poslanců a 115 senátorů, že zákon není protiústavní. Zákon vstoupil v účinnost 17. listopadu 1999.
  15. Zákon se rovněž netýká otázek rodičovství.
  16. Již v roce 1997 (s účinností od 1. 1. 1998) Nizozemí přijalo velmi liberální zákon o registrovaném partnerství; registrovat se mohly i dvojice různého pohlaví. Staatsblad, 1997, č. 324. Ani těmito zákony se vývoj nezastavil. Podle zákona ze 4. října 2001, který vstoupí v účinnost od 1.1.2002, nabudou dvě sezdané ženy při narození dítěte obě současně stejná rodičovská práva. Doposud bylo k tomu zapotřebí ještě formální adopce. To se vztahuje i na ženy žijící v registrovaném partnerství.
  17. Zákon byl přijat v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve státu Vermont (severovýchod USA, cca 600 000 obyvatel) ve věci Baker v. State. Tento zákon (An Act Relating to Civil Unions) umožňuje gayům a lesbičkám vytvářet "občanské svazky" (civil unions); jeho cílem je poskytnout dvojicím stejného pohlaví, které splňují zákonné předpoklady, aby získaly stejné výhody a ochranu, jakou poskytují vermontské zákony sezdaným párům opačného pohlaví. "Strany občanského svazku mají mít stejné výhody, ochranu a možnosti, ať již tyto plynou ze zákona, administrativního právního předpisu, soudního rozhodnutí, zvykového práva nebo jakéhokoli jiného zdroje občanského práva, jak jsou dány manželům v manželství." (2 oddíl zákona). Zákon neupírá stranám unie ani výhody, pokud jde o vztahy k dětem a adopce.
  18. Jde především o známé osobnosti působící ve sféře umění a komunikace. Známé osoby působící na politické scéně jsou vždy pod jistým tlakem, že jejich (utajená) sexuální orientace se stane součástí politických intrik či nátlaku, jako tomu bylo v případě senátora Václava Fischera. Zveřejnění sexuální orientace proto může být u politiků primárně aktem politické sebeobrany. Pokud jde o svobodné veřejné coming out, jež má na mysli, poukáží příkladem na populárního zpěváka a televizního moderátora Jana Musila, který zveřejnil svoji homosexuální orientaci na podzim 2001. (Viz např. Lidové noviny, 27. října 2001). Zajímavý je přitom pozitivní ohlas bulvárního tisku. Např. Blesk 25. 10. 2001 v titulku komentuje: "Jsme na chlapy, říkají jako chlapi.".
  19. Stalo se tak přijetím nového trestního zákoníku v roce 1961. Předtím obsahoval trestní zákon z roku 1950 trestný čin pohlavního styku mezi osobami stejného pohlaví.
  20. § 244 trestního zákona ve znění platném do 30. 6. 1990. Pohlavní styk s osobou téhož pohlaví byl trestný, pokud se jednalo o styk s osbou mladší 18 let, zneužití závislosti, styk za úplatu nebo pokud pohlavní styk s osobou téhož pohlaví "budil veřejné pohoršení". Tento článek byl komunistickou mocí často zneužíván k vydírání a šikanování homosexuálů. Literární svědectví o tom podává Michal Adrant ve svém románu Kronika ohlášené sebevraždy (1997. Praha: SOHO). Hlavního hrdinu gaye Čika, chce StB přimět pod pohrůžkou obvinění z údajného styku s nezletilými homosexuálními prostituty k tomu, aby donášel na "z řady vybočujícího" kněze Ladislava.
  21. Sdružení organizací homosexuálních občanů, od roku 2001Gay iniciativa. SOHO bylo založeno v roce 1991. Na konci 90. let sdružovala kolem dvou desítek gay a lesbických aktivit. SOHO pracovalo formou demokratického parlamentu složeného ze zástupců těchto aktivit. Gay iniciativa, na rozdíl od SOHO nezastřešuje lesbické organizace.
  22. Amsterdamskou smlouvu podepsanou v roce 1997, byla v čl. 13 Smlouvy o založení Evropského společenství rozšířena škála zakázaných diskriminačních důvodů o další tři důvody, a to postižení, věk a sexuální orientaci. Vedle této právní změny byly přijaty významné akty politické povahy. K nejvýznamnějším patří rezoluce Evropského parlamentu z roku 1994 (0028/94) vyzývající členské státy EU k vytvoření právních úprav, která by párům stejného pohlaví přiznávala stejná práva, jako platí pro manželské páry, připomenuta rezolucemi Evropského parlamentu č. 0824/98 a č. 0852/98. Pro budoucí vývoj je nejvýznamnější přijetí Charty základních práv Evropské unie na summitu v Biaritz v roce 2000, která v čl. 21 zakazuje i diskriminaci na základě sexuální orientace. O její proměně v závazný právní dokument a možná dokonce v součást příští Ústavy EU by měl rozhodnout některých z příštích summitů.
  23. O posouzení vývoje v České republice z hlediska "přistoupení k EU" se pokouší faktograficky přesná studie ILGA (International Lesbian and Gay Association). Viz Kotišová, M. 2001.
  24. Zákon č.273 /2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin o změně některých zákonů. Druhá část tohoto zákona obsahuje změnu zákona o přestupcích (§ 49, odst. 1); přestupku proti občanskému soužití se dopustí ten, kdo "působí jinému újmu pro jeho …. sexuální orientaci".
  25. Sněmovní tisk 2064/1996.
  26. II. volební období, sněmovní tisk č. 359/1997.
  27. Podle návrhu mělo partnerství vzniknout registrací "smlouvy" matrikou; smlouva měla stejné právní následky jako manželství (s výjimkou vztahu k dětem). Partnerům ovšem měla být dána určitá smluví volnost: některé právní důsledky manželství mohly smlouvou vyloučit majetkové vztahy by mohli smlouvou upravit odchylně od občanského zákoníku.
  28. Sněmovní tisk 124/1999.
  29. Stanovisko vlády k návrhu zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Příloha usnesení vlády ze dne 21. ledna 1998 č. 36.
  30. Stanovisko vlády k návrhu zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Příloha usnesení vlády ze dne 10. března 1999 č. 189.
  31. Rada vlády pro lidská práva vznikla v roce 1999 jako poradní orgán vlády. V její pracovním orgánu, Výboru pro občanská a politická práva, zasedá i dlouholetý předseda SOHO Jiří Hromada.
  32. Usnesení vlády ze dne 14. června 2000 č. 598, k návrhu Rady vlády pro lidská práva na přípravu věcného záměru zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví.
  33. Schválen usnesením vlády ze dne 26. února 2001 č. 179.
  34. Viz výše pozn. 1.
  35. Tento postup není nutný, je však považován za vhodný z hlediska právní jistoty.
  36. Argument, uváděný Ministerstvem vnitra jako orgánu příslušného pro tuto záležitost při přípravě zákona byl skutečně poněkud kuriózní: hrozilo by prý, že by partneři měli skutečně identická jména.
  37. Za takový považuji proslov poslance ODS J. Payna, který "nabízel" gayům a lesbičkám jako alternativu manželství katolickou věroukou posvěcené formy života, a sice celibát a řádové společenství.
  38. Gay iniciativa návrh zákona jednoznačně podpořila ve svém oficiálním prohlášení ze 17. září 2001; lesbická menšina bohužel nemá v současné době uznávané mluvčí. Jedinou pouliční akci na podporu zákona o partnerském soužití Happ(y)ening dne 13. října 2001 v Praze uspořádalo spolu s Gay iniciativou Lesbické sdružení Kruh A-Clubu.
  39. Tj. zpravidla tak, že získají obnovitelné vízum k ročnímu pobytu z důvodu zaměstnání.

Článek byl převzat se svolením autorky ze Sborníku prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity Sociální studia 7, 2002: Politika rodu a sexuální identity.